Slavíme vzkříšení Ježíše Krista. Vypadá to, že se tímto završuje jeho velikonoční příběh. Můžeme se však společně vrátit k předcházejícím částem tohoto příběhu.
Začněme Květnou nedělí. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma a je vítán jako Mesiáš. Hodně lidí v něj uvěřilo, protože jeho skutky – zázraky, uzdravení, vzkříšení mrtvých – svědčily o tom, že je skutečně Mesiášem. Lidé uvěřili, že se naplňuje to, co proroci zvěstovali. Že všechno funguje jak má, že je všechno tak, jak tomu vždy věřili.
Potom však následuje zlom. Představitelé vládnoucí třídy Ježíše odsoudili a popravili. Obraz těch, kteří uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, se zcela rozbil. Najednou byli ve velké nejistotě a zmatku. Přehlédli přitom důležitou skutečnost, že i toto znamení Mesiáše bylo v Písmu uvedeno.
Ježíš byl vzkříšen, vstal z mrtvých. Ukázal nejen těm, kterým se po svém vzkříšení zjevil, ale všem, kteří v něho uvěřili, že smrt nemá poslední slovo, ale je cestou k životu věčnému. Vypadá to, že zde Ježíšův velikonoční příběh končí, že jeho i naším cílem je právě život na věčnosti.
Tím by však náš pozemský život postrádal smysl. Ježíšův příběh pokračuje. Ježíš sesílá Ducha svatého, abychom s ním mohli být spojeni v životě, který žijeme tady a teď. Ježíš dává svého Ducha, aby nás vedl, utěšoval, povzbuzoval. Aby našemu pozemskému životu dával smysl. Teprve to je završením Ježíšova velikonočního příběhu.
Je na nás, abychom tuto velkou událost nepřehlédli. Abychom nepřehlédli, že Ježíš je ve všem s námi. Abychom ten velký dar, dar Ježíšova ducha přijali do svého života. Abychom se jím nechali naplnit. Abychom se jím nechali vést.
Bratři a sestry, přeji každému z nás, nejen svátky, ale i všední dny, naplněné Ježíšovým duchem. Tím, který našemu pozemskému životu, i se všemi těžkostmi, které prožíváme, dává smysl a cíl.