Vojto a Jarko, když jste si sami vybrali to dnešní čtení, byl jsem i docela rád, že zazní něco jiného než velepíseň na lásku. Když jsem hledal inspiraci pro tuto promluvu, narazil jsem na text, kde jeden kněz popisuje zrod neboli genezi svého kázání. Zpočátku se tato promluva rodila docela těžce. Až jsem si vzpomněl na vaše svatební oznámení, kde je napsáno, že dnes spojíte své ruce i srdce. A v souvislosti s tím čtením, kde Hospodin říká, že není dobré, aby byl člověk sám, a že mu tedy stvoří pomocníka, někoho, kdo by se k němu hodil. A potom jsem narazil na jednu větu, která není z Bible, a která zní takto: “Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat.“ Možná tu větu znáte, je z Exupéryho Malého prince.
Tam je dále popsáno setkání pilota s Malým princem. Když se Malý princ dostane na Zemi, jedna z prvních věcí, kterou po letci požaduje, je nakreslení beránka. Poměrně jasný úkol, možná i jednoduchý, ale tady je to jinak. Malý princ je s beránkem spokojený až tehdy, když na obrázku žádný není a oba si ho jen představují, že je v krabičce, kterou zoufalý letec nakreslil. A potom následuje věta o tom, že správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
A o „vidění srdcem“ se dočteme i v Bibli. Srdce vidoucí, to je srdce otevřené, vnímající. A umět se podívat na stejnou věc srdcem, umět vidět srdcem stejně, to je myslím základ pro šťastnu společnou cestu životem. Nejde o to, shodnout se pokaždé ve všem, mít na všechno stejný názor a jen se tak vzájemně vézt na vlně toho druhého. Ale být s druhým tak, aby vaše srdce byla naladěna na podobnou vlnovou délku, tak, abyste si rozuměli a dokázali se sdílet. Sdílet beránka v krabičce, tzn. něco, co je skryté, ale o čem oba víte, že to chcete. Společný život, společnou rodinu, společné prožitky, radostné i ty těžší.
Vojto a Jarko, právě to vám chci přát, ať neustále nacházíte to společné, ať jste naladěni na podobnou vlnovou délku, ať jste jeden druhému oporou.