2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
Bratři a sestry,
Druhá neděle velikonoční se slaví od roku 2000 jako Neděle Božího milosrdenství. Nemyslím však, že Boží milosrdenství je omezené jen na tento jeden den v roce. S Božím milosrdenstvím se můžeme setkávat neustále, ve všem, co prožíváme.
Jednou takovou inspirací pro nás může být apoštol Tomáš z dnešního evangelia. Tomáš nebyl s učedníky, když se jim Ježíš zjevil. Nevěřil. Ježíš se však objeví znovu a vyzve Tomáše, aby se přesvědčil. Tomáš se dotýká jeho ran a vyznává: „Pán můj a Bůh můj.“ Tomáš mění svůj životní náhled skrze rány a skrze pochybnosti. V jedné z dřívějších promluv jsem zmiňoval rány, které přijímáme, které dávají tvar a smysl našemu životu. Ježíš nese tyto rány s námi.
A jak je to s těmi pochybnostmi? Myslím, že i ty jsou v současné době aktuální. Asi bychom rádi znali odpověď na otázky, proč nás postihlo to, co teď prožíváme, a hlavně, co nás čeká a jak se to bude všechno vyvíjet. Jasnou odpověď však nedostaneme. Avšak tak, jako svěřujeme Bohu své rány, můžeme mu svěřit své pochybnosti. Všechno to, co nechápeme, čemu nerozumíme, co nás trápí. Tak jako Ježíš s námi nese naše utrpení, nese s námi i naše pochybnosti. Nedává nám vždy jasné odpovědi, ale je ve všem s námi.
3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
V evangeliu této neděle putují dva z Ježíšových učedníků do vesnice zvané Emauzy. Jsou plni dojmů z toho, co zažili i z toho, co slyšeli. Ježíš byl ukřižován, hrob byl nalezen prázdný, a ženy měly vidění andělů, kteří říkali, že Ježíš žije. V tom se k učedníkům připojí sám Ježíš, ale oni ho nepoznají. Ujde s nimi kus cesty a nejdříve se ptá, co se stalo. Poté jim trpělivě vysvětluje smysl všeho, co zažili a slyšeli. Učedníci začínají tušit. Ježíš s nimi zůstane na večeři a při lámání chleba učedníci poznají, že je to On.
My jsme v posledních týdnech prožili zvláštní období. Možná podobně, jako učedníci putující do Emauz. Období nejistoty, zmatků, spousty otázek. Téměř nikdo nám nedokázal a zřejmě ani nechtěl vysvětlit, co všechna opatření související s pandemií koronaviru znamenají. Proč se má dělat to nebo ono, a proč se to nebo ono dělat nemá. Téměř nikdo nám nedokázal dát potřebný klid.
K učedníkům v evangeliu se připojil sám Ježíš. Zajímal se o jejich těžkosti a trpělivě jim všechno vysvětloval. Na počátku ho nepoznali, on jim však otevřel oči. V nejužším společenství s Ním ho při lámání chleba poznali.
Také na naší cestě, plné těžkostí, pochybností a nejistot nás chce Ježíš provázet. A my můžeme být vděční za každého člověka, který nám dokázal některé záležitosti (samozřejmě, do jaké míry to bylo možné), vysvětlit. Díky za každého, od kterého jsme slyšeli uklidňující slovo. Díky z každého, kdo ochotně pomáhal druhým.
Ve společenství učedníci Ježíše poznávají. I když my se teď zatím můžeme setkávat jen v malém společenství, případně on-line, Ježíš je s námi. Připojuje se k nám na naší cestě, trpělivě vysvětluje, utěšuje, povzbuzuje.
4. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
V dnešním evangeliu, známém jako podobenství o dobrém pastýři, říká Ježíš: „Já jsem dveře k ovcím“. Ježíš se ve svých podobenstvích často přirovnával k něčemu, co jeho učedníci znali z běžného života. Tentokrát jsou to dveře.
Dveře mohou symbolizovat spojení mezi vnějším a vnitřním prostorem. Jako křesťané žijeme ve světě – venku, ale také žijeme uvnitř, v osobním vztahu s Bohem. Kdo se pohybuje jenom venku, je vlastně jakýmsi bezdomovcem, který vlastně nic nemůže označit za svůj domov. Má spoustu vnějších aktivit a třeba i intenzivních zážitků, ale všechno je to jenom povrchní a jalové, protože toto všechno nedokáže jaksi vnitřně zpracovat. Ale zase na druhé straně, pokud se někdo uzavře do sebe před světem anebo před bližními, je jako vězeň, který sice žije „vnitřním životem“, ale zase nemá přístup ven. Žije jakoby uzavřený ve vlastním světě a tak pro ty, kteří žijí venku, není vlastně žádným obohacením.
To jsou dva extrémy, které jsou důležité pro to, abychom si uvědomili, že jsme povoláni k tomu, abychom žili vyrovnaně, jak vnějším, tak vnitřním životem. A tak se snažme o to, abychom žili tím vnitřním životem s Bohem a to, co z tohoto vnitřního života načerpáme, abychom dokázali vnášet do světa. A z tohoto světa abychom se dokázali opět vracet k Bohu, abychom mu dokázali přinášet problémy, které on sám může proměnit. Ať je pro nás Ježíš tou bránou, kterou můžeme získat přístup k hojnému a smysluplnému životu.
5. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
„Přistupte k Pánu, k živému kameni a sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám“. Petr, z jehož listu je dnešní druhé čtení, začíná slovy: „Ježíš je živým kamenem. Také vy sami se staňte živými kameny “ Ježíš je tím nejlepším stavitelem. Ale ani ten nejlepší stavitel, který bude mít skvělé nápady, nic nepostaví, nic nevybuduje, pokud k tomu nebude mít materiál.
A ten materiál, třeba to kamení, může být různě rozházené. Pokud nepřijde stavitel a neřekne: „Tenhle kámen dejte tam a tenhle jinam,“ tak z toho nic nebude. Musí přijít stavitel, aby ze všeho toho „chaosu“ vybudoval, něco pěkného, něco užitečného.
Takže stavitel potřebuje materiál, materiál potřebuje stavitele. Ježíš je tím stavitelem, my jsme tím materiálem.
Ježíš mohl celou stavbu vybudovat i bez nás. Ale tak on to nechtěl. Naopak říká každému z nás: „Mám o tebe zájem. I ty se můžeš se stát živým kamenem na mé stavbě. Určitě se pro tebe najde místo, určitě se pro tebe najde uplatnění. Neboj se, nebudeš zbytečný.“ Je úžasné, že Bůh s námi počítá. Že nám dává takovou velkorysou nabídku, abychom spolupracovali na jeho díle. A je na nás abychom se snažili, každý podle svých možností a schopností, stát těmi živými kameny ve stavbě, jejímž základem a úhelným kamenem je sám Ježíš.