4. NEDĚLE POSTNÍ
Bratři a sestry,
Myslím, že v situaci, kterou právě prožíváme, nám může být dnešní evangelium velkou inspirací. Ježíš uzdravuje slepého. Farizeové ho za to kritizují. Za to, že vyšel člověku vstříc a uzdravil ho. Co měl podle nich dělat? Nechat ho být, aby neporušil Zákon?
Musím se přiznat, že současnou situaci snáším velice těžce. Chybí mi zvláště vstřícnost a slova útěchy od těch, od kterých bych to nejvíce očekával. Vím, jsem tím, kdo by měl právě toto rozdávat. Ale jsem také jenom slabý člověk, tak jako všichni.
Jenže to je právě ono. Ježíš nepřišel na svět pro ty, kteří si zakládali na své dokonalosti. Respektive přišel i pro ně, ale oni ho nepřijali. Právě proto, že si mysleli, že vidí, ale přitom byli slepí. Před tím, než Ježíš uzdravil slepého, ptali se ho učedníci, zda zhřešil tento člověk, nebo jeho rodiče. A Ježíš říká: „Nezhřešil on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky.“ Ježíš chce i nám otevřít duchovní zrak, a na nás, slabých lidech, zjevit Boží skutky.
„Probuď se, spáči, a Kristus tě osvítí“ píše svatý Pavel Efesanům v závěru dnešního druhého čtení. A dále: „Žijte jako děti světla. Ovoce tohoto světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast na těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte.“
Ježíš nám chce otevřít oči, abychom viděli, co se děje kolem nás. Abychom poznali, kdo nám neustále lže, úspěchy si přivlastňuje a všechny problémy svádí na jiné. Ale také abychom poznali, kdo ochotně a nezištně pomáhá a s velkým nasazením pracuje pro druhé.
Nakonec se všechno ve světle ukáže. Před Světlem, které osvěcuje každého člověka, se nikdo neschová. Vypadá to tvrdě, ale pokud se budeme i s vědomím vlastní nedostatečnosti snažit žít v Božím světle, a podle toho konat, může to pro nás být velkým povzbuzením i v této těžké době.
Ježíš je v tom s námi.
5. NEDĚLE POSTNÍ
První čtení z knihy proroka Ezechiela je známým podobenstvím o údolí suchých kostí. Tyto suché kosti se po vyslovení Božího slova pokryjí svaly a kůží a do těchto těl potom Bůh vdechne oživujícího ducha. Tento obraz "znovuzrození" byl původně určen jako zaslíbení izraelským vyhnancům v Babylónii, kterým Hospodin oznamuje, že je oživí, neboli že je přivede do zaslíbené země.
Ale tento text naznačuje ještě něco jiného. A to je "vzkříšení" a oživení těch, kdo jsou „uvrtaní“ ve svém sobectví, kdo jsou od Boha daleko, podobně jako izraelský lid. Duch je oživí a oni poznají, že Bůh je Pánem života. A to oživení se děje vdechnutím, podobně jako vdechnutím Hospodin učinil z "pouhé hlíny" živého člověka, podobně jako Ježíš po svém vzkříšení vdechl Ducha apoštolům. Tento nový život nemá jen vnější podobu (vysvobození z cizí nadvlády, návrat domů), ale také vnitřní (odvrácení se od zlého, dar nového srdce). Nový život se týká celého člověka. Nejen jeho těla, ale také jeho srdce, jeho duše.
A evangelní text, známý jako "Vzkříšení Lazara" je posledním a vrcholným zázrakem v Janově evangeliu. Jeho poselství je jasné: Ježíš Kristus je tím, kdo dává život. Všechny předchozí zázraky (uzdravení slepého, ochrnulého, rozmnožení chlebů, proměnění vody ve víno) jsou vlastně završeny v tomto. Je to dar života a to v nejvyšší možné míře. Nejde jen o "přivedení zpátky" do obyčejného života jako v případě Lazara. Jde o život věčný, do kterého Ježíš vstoupil svým vzkříšením. A tento dar dává i nám.
A že tento nový život dává Ježíš už teď v přítomnosti (a ne teprve po smrti), je naznačeno také v dnešním evangeliu. Marta věřila, že její bratr vstane (teprve někdy v budoucnosti!), Ježíš však nasměrovává její víru do přítomnosti: on křísí mrtvé teď, ne až jednou po smrti. Dar "přirozeného života" Lazarovi už v tomto životě je velkou nadějí i pro nás. Ježíš dává každému, kdo přijímá jeho slovo a kdo v něho věří "život nadpřirozený, život věčný“. A to nejen v budoucnosti při vzkříšení, ale už tady a teď.
Tak kéž se dáme Ježíšem vést. Kéž nás Duch svatý otvírá pro dar života a vzkříšení i v této těžké době.
KVĚTNÁ NEDĚLE
Dnešní evangelium představuje tzv. pašijový příběh, jehož základem je utrpení a smrt Ježíše Krista. Možná nám to zapadá do současné koronavirové krize, kterou teď prožíváme.
Přemýšlím o ranách, které nám tato doba přináší. Netýkají se jen samotného viru. Současná doba obnažila spoustu dalších ran, kterými naše společnost trpí. Někdy mi to připadá, že těch ran je tolik, že to zkrátka není možné unést.
Před časem jsem dočetl knihu Karla Schulze „Kámen a bolest“. Je to docela obsáhlý román, jehož hlavní postavou je věhlasný umělec Michelangelo Buonarotti. Podnětů k zamyšlení je v této knize spousta. Co mi však zapadá do současné krize, a zároveň je pro mě povzbuzením, jsou momenty, které Michelangelo prožíval při tvorbě svých soch. Jasně, je to částečně fikce, přesto to může být i pro nás podnětné.
Michelangelo měl před sebou obyčejný kámen. On v něm však viděl život, doslova srdce díla, které poté tvořil. Viděl v něm krásu i bolest, radost i zranění. Svým dlátem tento kámen opracovával s tím, že mu v podstatě působil rány, protože jinak to nebylo možné. Dával však pozor, aby „nepřeťal“ životadárný zdroj a nezpůsobil smrtelnou ránu. Vzpomněl si přitom často na svého učitele, který říkal: „Rány dávají věcem tvar. I životu.“
Ježíš svým utrpením dává našemu utrpení, které v životě prožíváme, tvar, dává mu smysl. Určitě ve svém životě utrpíme spoustu ran. Nenechme se však zbytečně zraňovat od zlých lidí, kteří často zraňují úmyslně. A rány, kterým není možné se vyhnout, se snažme přijmout. S tím vědomím, že Ježíš nese naše rány s námi. Skrze rány docházíme k uzdravení, skrze tmu ke Světlu, skrze smrt ke Vzkříšení.