Osobu svatého Františka zdobí vícero ctností, kterými ho Bůh obdařil. Přímo vedle chudoby je výrazná jeho pokora, která se projevila i v tom, že si nikdy netroufl být knězem. Pro Františka bylo kněžství tak vznešené a výsostné povolání, že se necítil být hodným. I jeho hábit kromě chudoby vyjadřoval navenek pokoru. Díky této ctnosti měl vždycky otevřené srdce pro ty, kteří byli stejně bídní, ať už tělesně, anebo duchovně. Ze své skromné pozice uměl vnímat všechnu tu krásu, kterou Bůh skryl nejen ve velkolepých, ale i v nejmenších a nejjednodušších stvořeních.
Svatý František byl muž, který s velkým nadšením a možná i trochu výstředně miloval Boha a rozhodl se radikálně žít podle evangelia. František se zřekl svých původních tužeb a namísto toho věnoval všechnu svou energii následování Ježíše. Celý jeho život je příběhem o obrácení - příběhem, který nám dokazuje, jak může Bůh změnit člověka, který odpovídá na jeho volání.
Obrácení je změna v srdci, která umožní Duchu svatému vnést novou orientaci do našich životů. Když přijímáme Ježíšovu výzvu, abychom přijali jeho svobodu nabízenou v poslušnosti, on nás přetváří. Máme sklon myslet si, že obrácení znamená odvrácení se od něčeho zlého nebo lítost nad hříchem. Pokání je důležité hledisko obrácení, jestliže se však zaměříme jen na to, riskujeme, že si nevšimneme kladné stránky pokání. Nejenže se odvracíme od hříchu, ale zároveň se obracíme k Ježíši, který je dobro samo.
Možná si myslíme, že když opustíme staré cesty, náš život přestane být tak zábavný nebo bohatý. Avšak často je to právě naopak. Kdo se Bohu odevzdává, ten mnohem víc získává. Jeho největším bohatstvím je Bůh sám.