V dnešním prvním čtení připomíná Mojžíš izraelitům, co všechno pro ně Bůh vykonal. Říká: „Pamatuj na celou cestu, po které tě Bůh vedl čtyřicet let na poušti, když tě sytil manou.“ Mana byla tím chlebem, který Bůh sesílal izraelitům z nebe, aby měli co jíst při jejich putování pouští na cestě do zaslíbené země. A Mojžíš pokračuje: „Bůh tě chtěl poučit, abys věděl, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Božích úst“. Můžeme říci, že zdrojem pozemského života může být skutečný chléb, ale zdrojem života nebeského, Božího, věčného, může být jenom Bůh sám.
Mojžíš v pokračování dnešního úryvku dále izraelitům připomíná, že Bůh byl celou dobu s nimi, že je vedl a sytil, takže nikdy neměli nedostatek. Stále je zahrnoval svým dobrem. Mojžíš chce izraelity vést k tomu, aby byli Bohu vděčni za všechno, co jim prokázal: „Neříkej si v srdci: ‚Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou‘. Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal svým otcům, jak je tomu dnes.“
V evangeliu, v části, která předchází dnešnímu úryvku, říká Ježíš: „Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli.“ Mana mohla být totiž pouze zdrojem pozemského života. A Ježíš pokračuje: „Já jsem chléb, který sestupuje z nebe; kdo jí z tohoto chleba, je živ navěky.“ On je tím jediným a pravým zdrojem, ze kterého můžeme přijímat život nebeský, život Boží, život věčný.