V dnešním evangeliu se Ježíš opět dostává do sporu s farizeji. A vlastně to bylo tak jako vždycky. Farizeové si Boží přikázání vykládali po svém. Ježíše podezřívali, a hledali příležitost, jak ho nachytat a obvinit, že Boží přikázání nedodržuje.
Ježíš bere jejich podrobné zkoumání Zákona a lpění na jeho dodržování jako šanci k tomu, aby farizeje poučil o samé podstatě Zákona, který on přináší. A tou podstatou je Boží milosrdenství.
Ježíš uzdravuje člověka s ochrnutou rukou. A tím se dostává do sporu s farizejským výkladem Božího zákona. Že zkrátka Zákon takové jednání nepřipouští. To přísné dodržování zákona o sobotě v podstatě neponechávalo žádný prostor lásce a milosrdenství, které jsou obsaženy ve všech Božích přikázáních.
Možná bychom si mohli myslet, že Starý Zákon je opravdu takovým břemenem přísného dodržování Zákona a doslovného lpění na jeho liteře. Ale i dnešní první čtení nás vyvede z omylu. Z toho „zákona o dodržování soboty“ totiž můžeme jasně vidět, že Bůh toto přikázání dává pro dobro člověka, ostatně jako celé Desatero.
To, co pro židy znamenala sobota, to je pro nás křesťany neděle. Den Páně má být i pro člověka dnem odpočinku od tělesné námahy a práce. Má to být den, který věnuje Bohu i svým bližním. A to všechno je pro naše dobro. Neznamená to však, že by člověk v neděli nesměl, abychom tak řekli, hnout prstem. Spíše jde o to, samozřejmě nakolik je to možné, aby práce nebyla podstatnou náplní nedělního dne
A vlastně stejně jako toho ochrnutého člověka, i nás Ježíš v tento den uzdravuje. Vrací nám síly a umožňuje, abychom si odpočinuli od všednodenního shonu, který na nás může dopadat. Často se právě tohoto shonu nedokážeme zbavit. A Bůh nám chce pomoci. A tak mu svěřme svá břemena starostí, a mějme důvěru, že je to On, kdo nás chce od nich osvobodit.