Ježíš v dnešním evangeliu oznamuje svým učedníkům, že odchází k Otci. A později dokonce dodává, že jim tento jeho odchod prospěje. Když to Ježíš řekl, tak učedníci jistě nereagovali nijak nadšeně. Spíše pocítili zármutek a nejistotu. Ten, ke kterému se upnuli celým svým životem, tak ten se najednou „ztratí“. Proč je vlastně dobré, aby jejich Mistr a Pán odešel? Je to proto, že jen tak ho mohou poznat novým způsobem – mohou ho poznat jako Vzkříšeného. Jistě bylo dobré znát Ježíše během jeho pozemského života – vidět ho na vlastní oči, chodit s ním po Galileji a Judsku, být svědkem jeho zázraků a naslouchat jeho slovům. Ještě lepší je však znát Ježíše Vzkříšeného.
Apoštolové poznali velmi dobře pozemského Krista, Krista podle těla. A možná si ho tak trochu „přivlastnili“ Znali Krista „podle těla“ – jak říká svatý Pavel a sami ho přijímali „podle těla“, to znamená s jejich lidskými city. Aby mohli přijímat Ježíše jinak (podle Ducha, jako Vzkříšeného), bylo třeba, aby ho na čas ztratili. Člověk musí mít někdy odstup, aby získal nový přístup. Aby to, co je podstatné, viděl novýma očima.
A podobně je tomu i ve vztahu člověka k Bohu a také ve vztazích mezi lidmi navzájem. Ať už je to ve vztazích mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli nebo kolegy v práci.
Někdy může být dobré to dočasné odloučení zažít. Například když dospívající dítě odejde někam na školu a jezdí domů jenom na víkendy. Je to potom něco trochu jiného, než když je doma vlastně neustále. A nebo když se člověk přestěhuje, případně změní zaměstnání. Může to být vždycky šance, jak se připravit na nové setkání.
Právě odloučení nám může pomoci v tom, abychom mohli „nově vidět“ a vlastně i nově přijmout toho člověka, jehož jsme zřejmě měli rádi, ale jeho přítomnost jsme prožívali jako automatickou. A vlastně jsme si na něho tak trochu dělali nárok. Nepřítomnost tohoto našeho blízkého člověka je šancí, jak prohloubit náš vztah k němu. Pak můžeme být tak nějak opravdově rádi, že je v naší blízkosti, že s ním můžeme hovořit, že s ním můžeme být.
A podobně tomu může být i ve vztahu člověka k Bohu. Pokud jsme někdy zakusili, jak dobrý je Pán, jak dobré je „přebývat s ním“ (podobně jako jeho učedníci), pak bylo pro nás „nepříjemné“ abych tak řekl přetrpět to období, kdy jsme měli pocit jako by nás Bůh opouštěl. Kdy nám naše modlitby připadaly jako automatické nebo jalové, kdy nám při mši svaté utíkaly myšlenky všude možně.
Důležité je, abychom se v takových chvílích nenechali odradit. Tyto pocity prázdnosti, opuštěnosti mohou být pro nás velkým obdarováním. Mohou nás očistit od našeho, dá se říci „příliš lidského vztahu ke Kristu“ (jako apoštolové, když s ním chodili a bylo jim s ním dobře). Tyto momenty nás mohou, podobně jako apoštoly, otevřít pro nové setkání s Bohem. Proto Ježíš odešel, aby nově přišel. A když jsme dříve zakusili, jak je Bůh dobrý, po tomto novém setkání nám může připadat, že je ještě lepší.