V dnešním evangeliu říká Ježíš svým učedníkům, aby se stali solí země a světlem světa.
Co ale znamená výraz „sůl země“? Lidé v Ježíšově době měli o soli vlastně trojí představu. Jednak to byla představa čistoty, protože sůl je bílá a má třpytivý lesk. Římané říkávali, že je tak čistá proto, že vznikla působením slunce a moře. Měli k tomu jednu krásnou větu: Nihil utilius sole et sale - Nic není užitečnější než slunce a sůl. Dále byla sůl v Ježíšově době jediným konzervačním prostředkem a zabraňovala zkažení potravin. Nejužitečnější účinek soli však byl a je, že zlepšovala chuť potravin a pokrmů. Pokud něco nemá chuť, říkáme, že je to nemastné - neslané.
Být solí samou o sobě tak není dobré. Sůl samotnou není možné jíst, protože je nestravitelná. Ani lidé, kteří jsou na lodi na moři, i když trpí žízní, tak přestože je kolem nich plno vody, nemůžou tuto vodu, právě kvůli soli pít. Sůl sama o sobě také poškozuje půdu. A asi si také vzpomeneme na bolest, když se nám sůl dostane do otevřené rány. Takže sůl sama o sobě působí vlastně samé nepříjemnosti.
A kdy se tedy sůl stane užitečnou? Je to tehdy, když se používá tak, jak to naznačuje v dnešním evangeliu Ježíš: Když je smíšená s jinými věcmi. Ale nejenom to. Když je s nimi smíšena ve správném poměru. Sůl dodává chuť pokrmům, dělá je poživatelnými a také je konzervuje. Sůl je zapotřebí používat s mírou, po špetkách. Nebo jak si pamatujeme ze známé pohádky, přiměřeně.
Podobné je to se světlem. Může být světlo, které k sobě lidi vábí, které k sobě lidi přitahuje. Například maják, který je orientačním bodem pro lodě na moři. Anebo doma, světlo svíce na nedělním prostřeném stole může přinášet slavnostní atmosféru. Oproti tomu prudké světlo reflektoru, které svítí do očí, nám zrovna příjemné nebude. My křesťané bychom neměli být tím reflektorem, který oslňuje ostatní tak, že je oslepuje. Ani tou solí, která se dodává bez míry. Měli bychom být světlem, které k sobě ostatní přitahuje, které jim svítí na cestu. A tou solí, která dodává tu správnou chuť.
My nemáme být sůl, my máme být sůl země. To znamená: měli bychom být smíšení se zemí, se světem kolem nás. Ovšem smíšeni ne tak, že s tím světem splyneme, ztotožníme se s ním. Neznamená to, že se ve světě rozplyneme, staneme se anonymními. Jistě, je to pohodlnější, když se můžeme schovat v davu, nevybočovat z normálu. Ale právě to Ježíš kritizuje. Křesťan může a má něco přinášet. Právě to světlo a slanost.
Ježíšovi učedníci mají být jednoduše tím, čím jsou: ničím méně, ani ničím více. To není málo. A také to vyžaduje odvahu, protože se mohou stát terčem kritik, pomluv, nepochopení i nepřijetí. To je ovšem pouze jedna stránka, ta negativní. Tou pozitivní stránkou je vědomí, že touto jinakostí přinášíme něco druhým: něco, co oni sami nemají. Světlo nepatří pod nádobu, ale má sloužit k tomu, aby ukazovalo cestu. K tomu, aby vyzařovalo také do našich vztahů, i do těch nejběžnějších záležitostí.