Odsouzení ke kamenování, o kterém jsme slyšeli v dnešním evangeliu, byl velice zvláštní způsob rozsudku. Tento způsob předpokládal, že jeden člověk nemůže druhého vydat na smrt. Tu odpovědnost může vzít na sebe jenom všechen lid. Každý hodí svůj kámen. A tím jakoby každý z nich říkal: já se distancuji od tebe, od tvých skutků, které jsou proti Bohu a proti lidu. Ježíš tuto situaci chápe, přináší však nový, naprosto geniální pohled.
Žena zhřešila. Vy máte právo se od ní distancovat, odsoudit její čin i ji, ale pod jednou podmínkou: pokud jste se vy sami distancovali od hříchu. V evangeliu je jediná zpráva o tom, že Ježíš psal. Psal na zem, a někteří myslí, že tam psal okolostojícím jejich viny. Ale to můžou být jenom dohady. Skutečnost byla taková, že v tomto okamžiku se nikdo neodvážil sám sebe veřejně vyhlásit za bezhříšného. Žena byla zachráněna. A Ježíš nám názorně ukázal postoj, který bychom měli zaujímat při posuzování hříchů jiných lidí. A sice to, abychom odsuzovali hřích samotný a nikoli hříšníka.
Můžeme se ještě vrátit k prvnímu čtení. V něm říká Bůh ústy proroka: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí.“ My máme často tendenci, podobně jako izraelité, uchylovat se k minulosti a říkat si: „jo, tenkrát to bylo něco docela jiného, zatímco teď- škoda mluvit.“ Je jistě úžasné uvědomit si, co všechno Bůh pro izraelity i pro nás v minulosti vykonal a být mu za to vděčni. Ale zase bychom se neměli do minulosti uchylovat příliš, protože potom se nám může stát, že přestaneme vnímat současnost. A tak bychom mohli propást okamžik, kdy nám Bůh chce něco sdělit. Něco, co je důležité právě pro dnešek, pro situaci, kterou prožíváme právě teď.
Tak si můžeme promítnout do současnosti i ten evangelní příběh, a zamyslet se nad tím, na čí straně bychom stáli. Prosme Ducha svatého, ať nám, i všem, kterých se to týká, otevře oči. Tak, abychom dokázali tento příběh vnímat Ježíšovým pohledem a abychom dokázali jednat tak, jako on.