Dnešní čtení je krásným shrnutím toho, v co věříme. A není to jen evangelium, ve kterém jsme slyšeli jednu z nejznámějších pasáží: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ Někdy mi to připadá tak, že místo různých obsáhlých kázání či teologických rozborů by stačilo říci právě jenom toto.
Předobraz můžeme najít v prvním čtení. Izraelský lid se vzdálil od Boha. Přesto, že obětovali v chrámu a dělali spoustu všelijakých gest a úkonů, Bůh se jim ztratil ze zřetele. A když je na to prorok upozornil, vůbec to nebrali v potaz a ještě se mu vysmáli. Bůh jim šanci dal, ale oni ji odmítli. A tak následovalo babylonské vyhnanství, které trvalo 70 let.
Jak jsme slyšeli v závěru prvního čtení, po této době vzbudil Bůh ducha perského krále Kýra a izraelité se po letech strádání mohli vrátit do Jeruzaléma. Přesto, že se zachovali špatně, litovali toho a Bůh jim odpustil. Ale připomněl jim, že nestojí o všelijaká prázdná gesta, ale o to, aby byli Bohu věrní, a aby uznali, že bez jeho pomoci se zkrátka neobejdou.
Minulou neděli jsme četli text Desatera. Byla to celá pasáž z Druhé knihy Mojžíšovy, ne těch známých deset zákazů a příkazů, jejichž autorem je svatý Augustin. Ten totiž neříká, proč by se vlastně mělo deset přikázání zachovávat. Text z Písma svatého však začíná takto: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země.“ A teprve potom následuje Desatero. Takže už je to pochopitelnější. Izraelité mají zachovávat přikázání proto, že Bůh s nimi v podstatě uzavírá smlouvu. Říká: „Toto jsou pravidla správného života. Pokud je budeš zachovávat, já budu s tebou na všech tvých cestách a dovedu tě až do života věčného.“ Bůh nám nabízí svou pomoc, slibuje, že bude s námi. A je na nás, abychom byli ochotni tuto jeho velkorysou nabídku přijmout.