Když člověk přemýšlí o svém životě, často narazí také na otázku zla. Tuto otázku si kladou všichni, křesťany nevyjímaje. A právě jim se občas předhazuje, že problém zla ve světě nechtějí řešit. Že se vyhýbají řešením, která by otázku zla řešila hromadně, pro všechny a natrvalo. Předhazuje se jim, že se spíše utíkají k laciným útěchám na věčný život. Ale ani mezi samotnými křesťany, pokud se týká těchto záležitostí, není všechno mnohým jasné.
Křesťan někdy upadá do pokušení vidět tento svět jako zcela propadlý zlu a tedy zkáze, katastrofálnímu konci. Svět se mu pak jeví jako něco, co je možné opustit, nebrat na vědomí a čekat už jen na ten svět budoucí. A naopak zrovna tak věřící může upadnout do pokušení, ve kterém vidí zlo jenom jako nějakou přechodnou a nepodstatnou věc a tak se mu vše jeví tak nějak růžově či nadějně.
Evangelium však všechny tyhle věci, které se staly a stávají, nepovažuje za děje přechodné, které z lidských dějin zmizí. Spíše je vidí jako něco, s čím je nutno stále počítat, co občas lidi potká a co je provází na cestě ke konci časů. Evangelium neříká, že se tyto situace mávnutím kouzelného proutku změní. Evangelium chce na člověku něco, co je velice realistické, ale ne moc populární: chce, aby vytrval. Kdo vytrvá ve věrnosti a lásce k Ježíši Kristu a skrze něj k Bohu Otci, ten bude zachráněn.
Záchranu je tak možné najít už v tomto životě. Ovšem tato záchrana nespočívá v silách tohoto světa. Tato záchrana spočívá v Bohu a tak je na ni spolehnutí. Tato záchrana není nějakou lacinou útěchou. Z evangelia vyplývá docela vážný a často i nesnadný požadavek: Vytrvat. Těm, kdo vytrvají, dává Bůh věčný život, život s Ním. A potom už nemusí být spása tak nepřístupná a nedosažitelná, jak by se člověku mohlo zdát. Sám Bůh nám tento velký dar nabízí. A na člověku je, aby se s tímto jeho darem neminul.