Pomalu se blíží konec církevního roku a tak texty, které dnes slyšíme, se týkají „posledních věcí člověka na tomto světě“, toho, že tento viditelný svět tak, jak ho známe, jednou pomine. Písmo svaté však nechce nikoho strašit. Strašit může někdo, kdo by si chtěl z této skutečnosti, z toho, že svět jednou zanikne, udělat, abychom tak řekli byznys. Kdo z toho chce něco vytěžit, tak právě ten může šířit paniku a strašit. To hlavní, co chtějí dnešní texty říci, je, že v tom okamžiku, kdy tady něco skončí, něco nového začne. A to nové bude lepší, dokonalejší.
Když se podíváme na dnešní první čtení, můžeme ho zařadit do přesného časového období. Jednalo se o rok 164 před Kristem, kdy zemřel král, který se jmenoval Antiochos IV. Epifanes. A právě ten přídomek Epifanes, což znamená „zjevil se Bůh“, zrcadlí jeho postoj. Nejenže vystupoval proti Hospodinu, on vystupoval také proti všem pohanským bohům, protože si myslel, že bohem je on sám. A tak se mu, což není u těchto mocipánů nic neobvyklého, podařilo získat hodně příznivců.
Dokonce v Izraeli byla skupina těch, kteří ho podporovali. Dále, což také není nic neobvyklého, tam byla velká skupina těch, kteří se báli a z toho důvodu plnili, co král nařídil. A potom byla menší skupina kolem kněze Matatiáše a jeho synů, z nichž nejznámější byl Juda Makabejský, a tito lidé se postavili se zbraní v ruce na odpor, odhodlaní hájit svoji víru. A tak došlo k události, známé jako makabejské povstání. O této události se píše v Knihách Makabejských, a kdo je četl, tak mu můžou připadat jako nějaký krvák. Ale popis těch událostí není tím nejdůležitějším. Podstatné je odhodlání hájit víru a přesvědčení že bojuji za dobrou věc.
Ale zpět do historie. Když král Antiochos Epifanes zemřel, mnohým se ulevilo, ale na druhé straně se ptali: „A co bude teď?“ Protože vždycky hrozí, že nástupce nemusí být lepší, že může být dokonce i horší. A do té nejistoty zaznívá právě slovo proroka z dnešního prvního čtení. „Povstane Michael, velký kníže“. Prorok oznamuje, že v této těžké chvíli pošle Bůh lidem svého zastánce. Michael znamená „Kdo je jako Bůh“ a můžeme tam dát nakonec vykřičník i otazník. Kdo je jako Bůh!? V dalším textu se odpovídá na tuto otázku. Nikdo není jako Bůh. Jenom on sám je originální, jenom on sám má tu schopnost, kterou nemá nikdo jiný, a sice dát život. A právě toto prorok Daniel zdůrazňuje. Jediným Bohem, který dává život, je Hospodin.
A protože se jedná o Boží slovo, znamená to nejen historii, ale také přesah do současnosti. Každá doba má své radosti a každá doba má své těžkosti. Dobra je ve světě víc než zla. Dobro je však často jakoby skryté, a působí nenápadně. Zatímco zlo má tu schopnost, že se samo hlasitě prezentuje, působí agresívně a vyvolává strach. Na nás je abychom vnímali dobro i zlo, a učili se je, s pomocí Ducha svatého, rozlišovat.
Závěrečná část mluvila o lidech, o těch, kteří byli poučeni, že budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, budou zářit jako hvězdy na věčné časy. Prorok používá tento obraz jako znamení stálosti, jako něco, na co se dá stoprocentně spolehnout. A také jako povzbuzení tehdy, když nás někdo bude strašit nějakou další katastrofou. Katastrofy probíhají teď v čase. Až skončí čas, přijde Boží Syn, Ježíš Kristus.
Všechny texty Písma svatého jeho příchod popisují velice pokojně a oznamují ho jako něco radostného, jako naplnění toho, na co se čekalo, jako toho, který přináší lepší časy. Ježíš nikdy nesliboval a neříkal, že tady na zemi bude ráj. Říkal: „Ráj bude, až já přijdu.“ Pro nás to však neznamená jenom pasívně čekat. Znamená to, abychom se už tady na zemi snažili žít co nejlépe, abychom se odevzdali Kristu, s důvěrou, že nám pomůže snášet všechny naše těžkosti. A pak, na věčnosti, abychom mohli být s ním, a zářit jako zář oblohy.