S blížícím se koncem liturgického roku přibývá také textů o Ježíšově příchodu na konci věků. Ani dnešek není výjimkou. Svatý Pavel píše Soluňanům, kteří jsou velice rozrušeni, protože věří, že druhý Ježíšův příchod nastane velice brzy. Nejsou si jisti, jestli ti, kdo zemřou, na tom budou stejně, jako ti, kdo se Ježíšova příchodu dožijí. Sv. Pavel se je snaží uklidnit, a možná nám to připadá, že jim vypráví něco, o čem není docela přesvědčen, že to tak skutečně bude.
Myslím však, že smyslem všech těch „obrazů“ o kterých Pavel mluvil, nebyl nějaký přesný popis toho, jak přesně bude příchod Páně probíhat. Spíše šlo o povzbuzení, které Soluňané v jejich situaci potřebovali. Závěr: „A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.“ Myslím, že důležitý je také úvod dnešního úryvku: „Netruchlete pro vaše zemřelé, tak jako ti, kdo nemají naději“. A jinde: „S nadějí očekávejte příchod našeho Pána, Ježíše Krista.“
Vzpomněl jsem si na jednu známou divadelní hru, která má název „Čekání na Godota“ a opírá se právě o motiv „čekání“. Všichni, kdo v této hře hrají, očekávají, že někdo přijde. Právě na to jsou všichni zaměřeni. Jenže ten, na koho čekají, pořád nepřichází. A celá hra končí tím, že ten dotyčný nakonec nepřijde. A to je právě docela smutné, ba beznadějné, na rozdíl od toho, co nám sděluje svatý Pavel.
Naděje nejen Pavlových současníků, ale také nás spočívá v tom, že věříme v Ježíšův příchod. A dokonce to nemusí být jenom ten očekávaný příchod na konci věků. Věříme, že Ježíš k nám přichází už v tomto čase. Přichází do všech našich starostí, strachů, smutků, a chce nás těšit, posilovat, a vést směrem k věčnosti už zde na zemi. Jak to ostatně slíbil: „Hle, já jsem s vámi, po všechny dny, až do konce světa.“