Dnešní druhé čtení bylo z Listu sv. apoštola Jana. A tématem Janových listů je často Boží láska k lidem. V dnešním úryvku slovo láska zaznělo pouze jednou, přesto je tu obsaženo několik pohledů na lásku Boha k člověku a na odpověď člověka Bohu. I když možná v trochu jiné formě, než jsme zvyklí. Jan v tom úryvku, který jsme slyšeli, používá místo slova „láska“ slovo „poznat“. Je to vlastně starý biblický termín, kde se mluví třeba o tom, že Abrahám poznal svou ženu Sáru a ona porodila syna. Někoho milovat znamená toho člověka znát. Láskou Písmo nemyslí nějaký povrchní cit, ale láskou myslí Písmo, řekli bychom, nejhlubší odevzdání se jednoho druhému, ať už člověka člověku anebo člověka Bohu.
V další části dnešního úryvku se mluví o tom, že Ježíš je obětí za naše hříchy. A co je to vlastně oběť? Oběť je něco, čeho se člověk vzdá. Oběť je něco, co člověk nabídne někomu jinému bez náhrady - ať už Bohu nebo druhému člověku. Ve Starém zákoně bylo většinou tou obětí něco hmotného. A když člověk tu věc nabídl Bohu, tak byla zničena na znamení toho, že se jí člověk zříká, že ji odevzdává. Proto se ve Starém zákoně vyskytovaly zápalné oběti. V Novém zákoně, kdy víme, že tou největší obětí je Ježíš sám, už je to posunuté trochu jinak. Člověk tím, že se rozhoduje pro Boha, přináší oběť, a tak odpovídá na Boží nabídku spásy.
Apoštol Jan nastoluje právě tu otázku, jak my na Boží nabídku odpovíme. Když Pán Ježíš žil tady na zemi a učil, tak o lásce až tak mnoho nemluvil. Když se podíváme do Janova evangelia, tak asi nejznámější výrok je v jeho třetí kapitole, kdy Ježíš říká Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ A potom, když Jan popisuje události při poslední večeři Páně, píše o tom, jak se Ježíš sklonil ke svým učedníkům a umyl jim nohy, čímž jim projevil svou lásku až do krajnosti. A vždycky, když Jan mluví o lásce Boha k člověku, tak to nezůstane jenom u slov, ale vždycky to přejde v nějaký čin, v nějaký skutek. Nikdy to není jenom prázdné slovo, ale je to gesto, velkorysé gesto, které nám chce říct: „Člověče, Bohu na tobě záleží.“ Ale ze strany člověka tam přesto může být moment odmítnutí.
A je dobré si přiznat, že sklony k tomu určitě máme. Zvláště v momentech, kdy se nám všechno daří, si můžeme myslet, že máme v podstatě zaručené, že tomu tak bude vždycky. Máme sklony na Boha zapomínat a myslet si, že všechno zvládneme sami. Ale když si to přiznáme, máme šanci, že znovu pochopíme, co pro nás Ježíš podstoupil, a uvědomíme si tu jeho velkorysou nabídku, nabídku spásy. A snad si také uvědomíme to, že Boží láska k lidem se projevuje činy. Tak ať máme odhodlání, aby tomu tak bylo i v našem životě.