Učedníci putující do Emauz jsou plni toho, co prožili v Jeruzalémě a cestou o tom mluví. A vtom se k nim připojí neznámý poutník. Oni nedokážou hned rozpoznat, že tím neznámým poutníkem je Ježíš. Vzkříšený Ježíš je totiž nový, jiný, a přesto je to tentýž Ježíš, kterého znali. Ježíš nezůstává v oblacích, ale přichází k člověku. Přichází k člověku, který je smutný a bezradný, jak to vidíme u těch emauzských učedníků.
Ježíš nechává učedníky, aby si vylili srdce plná zklamání a hořkosti. A On chce přijít právě do těchto citů, myšlenek a zranění, které nyní učedníky zasahují. Chce sem přijít se svým uzdravujícím slovem. A učedníci se začínají vypovídávat, začínají se mu svěřovat.
Učedníci jsou v Ježíšově přítomnosti šťastní a chtějí, aby s nimi zůstal. A jejich prosba nakonec nevyšla naprázdno. U stolu při lámání chleba se jim Ježíš dal poznat. Hned potom jim však zmizel z očí. Ale oni už ho nepotřebovali vidět očima. Teď už ho dokázali vidět srdcem. Setkání s ním bylo pro ně tak strhující, že nemohli mlčet o tom, co viděli a slyšeli, a proto se rychle vydali na cestu k apoštolům, aby jim to oznámili.
Cesta emauzských učedníků může být i naší cestou. Cestou setkání s Ježíšem. Také my můžeme vylévat svá srdce plná smutku či hořkosti před tím, který jde po našem boku a který nás provází na našich životních cestách. A tím vylitím srdce můžeme otevřít prostor, do kterého může Ježíš vstoupit a naše srdce uzdravit.
Tak kéž se nám to daří. Kéž poznáváme Toho, který jde po našem boku a na kterého se můžeme vždy spolehnout. Kéž Ho přijmeme do svého srdce a kéž se Jím necháme vést.