V evangeliu jsme dnes četli příběh o vyčištění Jeruzalémského chrámu. Příběh velice akční a určitě nás napadne, jak se toto Ježíšovo jednání slučuje s jeho milosrdenstvím. A také některé výklady by nás možná mohly vést k omylu. Třeba vysvětlení, že ti, kdo byli z chrámu vyhnáni, tam dělali „binec“ a tak na základě toho je třeba být v kostele zticha, nerušit a být pečlivě soustředěný.
Druhý výklad, který by nás mohl vést k omylu, je ten, že Ježíšovi vadilo, že se prodavači snažili co nejvíce vydělat na těch různých náboženských předmětech. Jenže ti prodavači tam byli potřební, protože prodávali poutníkům obětní zvířata, která by si s sebou na dlouhou cestu vzít nemohli. A ti penězoměnci - to taky nebyli žádní veksláci. Do chrámu se totiž nesměly vnášet platné mince s obrazem pohanského římského císaře. Proto bylo třeba vyměnit si u chrámové služby římské peníze za jakési chrámové žetony, aby jimi nebyl chrám poskvrněn.
Z pohledu Ježíšových současníků bylo to, co provedl skutečně provokace. Ale nebylo to žádné svévolné výtržnictví. Bylo to podobné, jak známe u starozákonních proroků, kteří také dělali různá neobvyklá gesta. Nosili chomout, rozbíjeli džbán a tak dále.
Ježíš mluví o chrámu svého těla. A tím nám chce ukázat tu novost, kterou on přináší. Chce nás upozornit na správné chápání žebříčku hodnot. Chce ukázat, co je cílem a co je prostředkem k jeho dosažení.
Kostel je pro nás prostředkem k osobnímu setkání s Bohem. Samo chození do kostela cílem není. Spisovatel Lev N. Tolstoj jednou řekl: „všichni přemýšlejí, jak změnit lidstvo, ale nikdo nepřemýšlí o tom, jak změnit sebe.“ Cílem nás všech má být setkání s Bohem v Ježíši Kristu a to nás má přivést k naší osobní změně, k onomu obrácení, o kterém často slyšíme právě v této postní době. A kostel je pomůckou k tomuto cíli.
V setkání s ním nám Bůh nabízí pomoc, nabízí nám doslova pramen živé vody. Abychom, až vyjdeme ven, občerstveni tím pramenem, dokázali podporovat všechno dobré v našem okolí. Tak kéž se nám to s Boží pomocí daří.