Když slyšíme ta útěšná slova proroka Izajáše o tom, co se stane v budoucnosti, mohou nám připadat jako pěkná báseň, ale můžeme být v pokušení nebrat je vážně. Nebo se můžeme dostat k otázkám, které jsou snad i na místě: "Kdy to bude?", "A kde?", a „Jak to, že se to ještě nestalo?"
Odpovědí může být to, že řeč, kterou k nám starozákonní proroci promlouvají, není nějaké více či méně spolehlivé předpovídání budoucnosti. Že to není odpovídání na zvídavé otázky o tom, co nás čeká a nemine po několika nebo mnoha letech. Starozákonní proroctví jsou především slova, která nám chtějí sdělit, co si přeje Bůh. Jaká je jeho vůle. Co chce Bůh v přítomnosti a v budoucnosti - to je to, co by nás mělo zajímat, to je to, co chce člověku prorok sdělit.
Zkusme se věnovat historické stránce toho prvního čtení. Líčení radostné budoucnosti mělo vzbudit v izraelském národě naději, že se jeho lidé vrátí z babylonského zajetí, kam se dostali vlastní vinou, když byli Bohu nevěrní. Znamená to, že důsledky hříchů Izraele jsou sice závažné, ale že Bůh nechce, aby jimi byl vyvolený národ zatížen navěky. Takže, obrazně řečeno: ta poušť, kterou si Izrael ve svém životě svou nevěrností sám způsobil, tu nebude napořád, změní se - a to v úrodnou a kvetoucí zemi.
A my víme, že naplnění tohoto proroctví Izrael později skutečně zakusil - vrátili se z Babylona, vybudovali znovu chrám, ve kterém mohli znova Bohu sloužit a tak žít v pospolitosti se svým Bohem i spolu navzájem. A k tomu všemu došlo tak, že je perský král Kýros, pod jehož nadvládou žili, propustil a přímo odeslal do jejich země.
Ale tímto celé proroctví nekončí. My víme, že tak jako je Nový Zákon naplněním Starého, tak se i toto proroctví naplňuje v Ježíšově životě a v životech těch, kdo v něho uvěřili. Ježíš přináší odpuštění, uzdravení, harmonii. Život lidí, kteří v něho uvěřili, může znovu rozkvést.