V prvním čtení jsme slyšeli o poušti. I když poušť patří spíše k době postní, i v adventu má své místo. U pouští je prokázáno, že se stále zvětšují. Poušti narůstají a šíří se dál a dál. A jen tam, kde lidé s velkým úsilím pracují na jejich zavlažení, je možné zajistit podmínky aspoň trochu přijatelné pro život.
A podobně je tomu i s námi. Pokud člověk cílevědomě neusiluje o své zdokonalení, pokud „na sobě nepracuje", tak se stává vnitřně vyprahlým. Pouze vytrvalý boj s „pouští v sobě" přináší proměnu, probouzí život a nese úrodu.
Asi všichni známe, co je ta vyprahlost, poušť uvnitř duše. Ať už zklamání, utrpení, nemoc či osamělost. Povzbuzením pro nás však může být to, že i velcí světci museli procházet těmito zkouškami. Bůh ví, proč nás právě tudy nechává jít. On nám však také pomáhá objevit pramen občerstvení. Jak napsal Saint-Exupéry: „Poušť je krásná tím, že někde skrývá studnu“.