V prvním čtení mluví Bůh ústy proroka Izaiáše o králi Kýrovi. Jedná se o dobu, kdy izraelité žili v Babylónském zajetí. Bůh povolal tehdy krále Kýra, aby ovládl národy a aby izraelitům umožnil návrat do zaslíbené země. Nebylo to tedy tak, že by Kýros jednal z vlastního popudu, ale tak, že poslechl Boha, který byl skutečným vládcem a Pánem nejen izraelského národa. Člověk může patřit ke kterémukoliv národu a může mu vládnout kterýkoliv světský panovník. Každý člověk však byl stvořen jako Boží obraz, a patří tedy Bohu.
A vlastně totéž sděluje Ježíš farizeům v jedné z mnoha kontroverzí, které farizeové úmyslně vyvolávali. Na otázku, zda je povoleno platit daň císaři, nebylo možné uspokojivě odpovědět, aniž by vznikl konflikt. Ježíš však neodpovídá. Nechá si ukázat denár a ptá se, čí je na něm obraz. Po odpovědi, že je to obraz císařův, říká Ježíš: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží Bohu.“ Peníze, daně a všechno co s tím souvisí, patří zástupci světské moci. Jemu je to třeba odevzdat. Člověk, kterého Bůh stvořil jako svůj obraz, je stvořen k tomu, aby se s vděčností odevzdával Bohu.
Jak velkou výsadou je pro nás to, že patříme Bohu, nám zvěstoval Ježíš. Píše o tom i apoštol Pavel v dnešním čtení z listu Soluňanům: „Víme přece, bratři Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným. Evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti.“ Apoštol Pavel dává Soluňany za příklad, že evangelium ve víře přijali, a že přijali dar Ducha svatého a v tom Duchu také jednali. Tak kéž je tato skutečnost příkladem a vzorem i pro nás.