V prvním čtení z proroka Izaiáše jsme četli o tom, že Hospodin vystrojí na zmíněné hoře velkou hostinu pro všechny národy. Můžeme v tom vidět jisté symboly. Horu jako symbol toho, že Bůh je nám blízko (a že i my mu můžeme být blízko) a symbol hostiny, jako spásy, kterou Bůh připravil pro všechny národy. Jak jsme slyšeli v závěru dnešního čtení: „Hle, Bůh, v kterého jsme doufali, radujme se z jeho spásy. Jeho ruka spočine na této hoře.“
O pozvání na hostinu jsme slyšeli i v dnešním úryvku z Matoušova evangelia. Král pozval lidi na svatbu svého syna. A ponechal jim svobodu v rozhodování, i když asi předpokládal, že pozvání přijmou. Jenže stal se opak – původně pozvaní hosté na svatbu nepřišli. Mohlo by se nám tak zdát, že Bůh nechtěl spasit všechny. Jakoby měl své oblíbence, které si přál zachránit. A až když oni spásu svobodně a dobrovolně odmítli, teprve pak přišli na řadu i ti ostatní. Jenže i když byli pozváni později, ani na ně Bůh nezapomněl, i s nimi počítal.
Poselství dnešního evangelia je docela zřejmé. Bůh chce, prostřednictvím Ježíše Krista, spasit všechny lidi. Tím králem je Bůh. Jeho syn je Ježíš Kristus. A pozvaní hosté představují každého člověka a jeho postoj vůči nabídce spásy.
Jedni jsou lhostejní; jiní dokonce na nabídku dobra reagují zlem. A jiní Boží nabídku ochotně přijímají.
Každého z nás Bůh zve na hostinu. Tou hostinou může být každé setkání s Bohem, ať už v Božím slově, v eucharistii nebo na věčné hostině v nebeském království. Bůh nám nabízí svou spásu. A je na nás, jestli tuto jeho velkorysou nabídku přijmeme.