V dnešním druhém čtení jsme slyšeli známý úryvek z listu svatého Jakuba, kde se mluví o víře a skutcích pramenících z víry. Tento úryvek byl často dáván do protikladu k listům svatého Pavla, kde se píše o tom, že spásy docházíme zadarmo, z Boží milosti, pro naši víru. Takže to vypadá, jako kdyby Jakub mluvil o něčem jiném než Pavel. Abychom to trochu pochopili, musíme se podívat na to, komu Jakub a Pavel adresovali své dopisy.
Pavel tu svoji myšlenku, že spásy docházíme zdarma z Boží milosti skrze víru, píše lidem, kteří se obraceli ke křesťanství, kteří se teprve stávali křesťany, ať už ze židovství nebo z pohanství. Kdežto Jakub, ten už je o něco dál a píše svůj dopis lidem, kteří se ke křesťanství hlásí. A Jakub jim vysvětluje, co to znamená být křesťanem. A to, že naše víra má být vidět, že z ní mají vyplývat skutky. Tahle pobídka pramení z lásky k bližnímu. Víme, že Bůh stvořil člověka jako svůj obraz a každý člověk, ať je kdekoliv na světě, ať vyznává jakoukoliv víru, má svoji důstojnost. A křesťan by se měl podle toho ke každému člověku chovat. Mít ho rád tak, jako má Bůh rád jeho samotného. Mít zájem o druhé lidi, tak, jako Bůh má zájem o něho samotného.
V tom se křesťanství liší od mnoha jiných náboženství, která hlásají: „Měj zájem o druhé lidi, rozdávej chudým, starej se, ale, jenom o ty, kteří jsou stejné víry, jako ty. O ty ostatní se starat nemusíš. Ježíš však žádnou takovouto hranici nestanovil. Všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, všem byla nabídnuta Ježíšova záchrana a Boží pomoc. A není možné, když Bůh nabízí všem, aby člověk řekl: „Tak já jenom některým.“ Jakub nechce nikoho nějakým způsobem napomínat, kritizovat, ale chce vyzvat k tomu, aby se naše víra neomezovala jenom na ty, kteří jsou „uvnitř“, na nějaké úzké církevní společenství, ale aby se naše víra projevovala skutky i vůči těm, kteří jsou „venku“.
A ještě jedno srovnání Jakuba a Pavla. Apoštol Pavel se zamýšlí hlavně nad tím, co se hlásá, nad obsahem toho hlásání, tak, aby se víra nepodávala nějak zkresleně. Jakub se dívá na to, jakým způsobem se hlásá, aby se nestalo, že by posluchači mohli říct: „Ty nám tady něco hezkého povídáš, ale, jak se říká, skutek utek, realita je úplně jiná.“ Jakub se tedy snaží, aby to, co se říká a to, co se dělá, bylo v souladu.
Jakub uvádí příklad člověka, který trpí nouzí, který nemá co jíst, nemá do čeho se obléci. Díky Bohu nejsme v takové situaci, že by u nás lidé umírali hladem, ale to neznamená, že by nepotřebovali naši pomoc. Jakub nám neuvádí nějaký konkrétní popis toho, co bychom měli dělat. Neříká: „Vemte je k sobě domů bydlet,“ nebo: „Dávejte jim pravidelně peníze.“ On říká: „Je na vás, jak se k tomu postavíte. Každý má jiné možnosti a jiné schopnosti. Každý může nějak přispět. Podstatné je nezůstat lhostejný.“
Ježíš, když žil tady na zemi, chodil mezi lidmi, mluvil s nimi a pomáhal jim. A z toho bychom si měli vzít příklad. Ukazovat lidem, se kterými se setkáme, že Bůh má o ně zájem, že se o ně chce starat, že jim chce pomáhat. Nikdo nám nenadiktuje nějaký předpis, jak mají ty naše skutky víry vypadat. Tak, že bychom si odškrtávali v seznamu a říkali si: „tak, splněno.“
Je to na nás. A to je dobře. Je to sice těžké, ale to je právě svoboda, kterou nám Bůh nabízí. A tak se snažme, každý podle svých možností a svých schopností proměňovat naši víru ve skutky.