To dnešní evangelium je takové zvláštní. Ježíš řeší nějaké obřadné umývání, což nám může připadat celkem vzdálené. Abychom aspoň trochu pochopili, o co těm Židům šlo, jaké měli předpisy, to „podání předků“ o kterém byla řeč. Ty původní předpisy měly opravdu ten hygienický, zdravotní podtext. Šlo o to, aby se nešířily různé nemoci, epidemie apod. Proto vznikly různé předpisy o umývání ať už lidí nebo i předmětů, kterých se dotýkali. Aby tyto předpisy měly větší váhu, byl jim dán podtext náboženský, že si to tak přeje Hospodin.
Později k tomu farizeové přidali, že povinnost zachovávat některé předpisy, nejen ty hygienické, které platily zvláště pro kněze, začali vztahovat na všechny lidi. A ta myšlenka, že celý národ bude tak nějak zbožnější, nebyla úplně špatná. Jenže se ukázalo, že obyčejní lidé nebyli schopni všechny ty předpisy pochopit, natož je ještě zachovávat. To tzv. podání předků totiž obsahuje přes 500 zákazů, co „správný a pravověrný“ Žid nesmí dělat, a co naopak dělat musí. Například kolik kroků smí ujít v sobotu apod.
A jak se tohle všechno vlastně týká nás v dnešní době? Třeba tak, že děláme různé úkony víry. Chodíme do kostela, tam poklekáme, v pátek se postíme, modlíme se růženec. Ale už si moc neuvědomujeme, proč to vlastně děláme. Můžeme se tedy zamyslet nad tím, jestli to všechno nejsou jenom gesta, která děláme tak nějak automaticky, a ani vlastně nevíme proč. A netýká se to jenom „kostelových“ lidí. Jistě by každý z nás našel nějaké stereotypy, na kterých lpí, aniž by o nich přemýšlel. A první odpověď, kterou bychom měli po ruce, by byla následující: „Vždycky to tak bylo.“ Vždycky se to tak dělalo.“
Karel Čapek píše v knize Apokryfů o císaři Diokleciánovi, který se chystá vyhlásit pronásledování křesťanů. A když se ho lidé kolem něho ptají, proč to chce udělat, tak říká: „Vždycky se to tak dělalo. Křesťané se vždycky pronásledovali.“
A možná podobně je to s námi. Děláme něco proto, že se to tak vždycky dělalo. Ale Ježíš těm, kteří přišli k němu a vytýkali mu, že jeho učedníci nezachovávají podání předků, jejich představy úplně vyvrátil. Zdůraznil, že Bohu nejde o to, jestli děláme nějaká prázdná gesta, ale Bohu jde o naše úmysly, o to, co se odehrává v našem nitru, v našem svědomí.
Boží slovo totiž není sbírka předpisů, ani občanský zákoník. Není to trestní právo, kde by byly stanovené nějaké paragrafy ve smyslu: „když to člověče nesplníš, tak za to budeš potrestán.“ Boží slovo je pozvání. A to pozvání k dobrému životu.
Jsme pozváni k tomu, abychom odpověděli na Boží nabídku, kdy Bůh říká: „Člověče, já tě svými nařízeními nechci spoutat, nechci ti otrávit či znechutit život. Já ti chci pomoci k tomu, aby tvůj život byl plnější a krásnější.“