Ve všech textech, které jsme dnes slyšeli, můžeme najít společná témata. Tím jedním tématem by mohlo být povolání – povolání ke službě. V prvním čtení povolává Bůh proroka Izajáše, aby shromáždil izraelské kmeny. Zároveň zde můžeme najít odkaz na nejmenovaného služebníka, jehož povolání a poslání mnohonásobně převyšuje povolání a poslání Izajášovo.
Ve druhém čtení píše apoštol Pavel o tom, že ho Bůh povolal ke službě hlásání evangelia Ježíše Krista.
V evangeliu jsme spolu s Janem Křtitelem svědky vrcholného povolání. Bůh Otec povolává Božího Syna Ježíše Krista jako Spasitele. A jak Ježíš později několikrát zdůrazňoval, byl povolán ke službě: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ Když Jan Křtitel vystoupil, ujišťoval lid, že on sám spasitelem není, ale že po něm přijde ten, kdo bude mít mnohem důležitější poslání než on sám. A v dnešním úryvku to potvrzuje. Když na Ježíše po křtu v Jordánu sestoupil Duch svatý, Jan dosvědčuje: „To je Boží Syn“. Povolaný ke službě, ovšem s mimořádným posláním – jako Spasitel.
A teď se můžeme vrátit znovu do úryvku z proroka Izajáše. Bůh říká: „Nestačí, že jsi mým Služebníkem. Dám tě národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“ Myslím, že v tom můžeme vidět předobraz Ježíše Krista. Je povolán ke službě, ovšem ke zcela mimořádné službě – jako Božím duchem obdařený Spasitel.
Také my jsme povoláni ke službě, každý podle svých možností a schopností. Prosme o dar Ducha svatého, abychom poznali, kde a jak máme sloužit. Tak, aby naše služba měla smysl a byla k Boží slávě a k užitku bližním.