V prvním čtení jsme slyšeli o Abramovi, který později dostal jméno Abrahám. Měl se vydat na cestu, která pro něho byla cestou do neznáma. Měl se zbavit všech svých jistot. Nejen svých, ale vlastně jistot celého svého rodu, a vydat se na cestu. Možná nás napadne, zda to bylo od Abraháma odpovědné, takto jednat. Odpovědné to bylo právě proto, že Abrahám se na cestu vydal po Boží výzvě. On Bohu uvěřil, že ho na této cestě povede. A potom dostal od Boha několikanásobné požehnání a ujištění, že cesta, po které jde, vede k správnému cíli nejen jeho, ale i celé jeho potomstvo.
Také apoštolové absolvovali s Ježíšem cestu, která byla jistě obtížná. A nešlo jenom o ten vrchol, kterým bylo Ježíšovo utrpení a ukřižování. Apoštolové také s Ježíšem prožívali jeho nepřijetí u posluchačů, odpor ze strany Farizeů a dalších představitelů moci. Společně s Ježíšem také zažívali jeho zdánlivou bezmocnost vůči těm, kdo byli proti němu, škodili mu a nenáviděli ho. Na cestě s Ježíšem však zažili také velká povzbuzení. Jako v dnešním evangeliu jeho proměnění na hoře.
Když bychom se snažili srovnat zdánlivě nesrovnatelné a najít nějakou podobnost naší životní cesty s cestou Abraháma nebo Ježíšových učedníků, našli bychom tam něco společného? To, že jsme se stali křesťany, znamená, že jsme se také my vydali na cestu. Na cestu s Ježíšem. Tak kéž si vzpomeneme na to, co s Ním zažili apoštolové. Kéž přijmeme Jeho pozvání a kéž máme důvěru, že nám dá potřebné schopnosti po této cestě jít a že nás na této cestě povede.