Sv. Pavel v dnešním druhém čtení z Listu Římanům píše o Duchu svatém, který přichází na pomoc. V souvislosti s tím by nás mohlo napadnout, že ta jeho pomoc je určena jenom pro některé vyvolené, jakési specialisty, kteří mají nějaké zvláštní spojení s Duchem svatým. Ale slova sv. Pavla jsou určena všem křesťanům, tedy i nám. Sv. Pavel ukazuje, že také náš život nemůže být ničím jiným než životem z Ducha svatého. A v dnešním úryvku dospívá pod tímto zorným úhlem k otázce modlitby. Hlavně poukazuje na naši slabost.
Hodně lidí se často bojí přiznat ke své slabosti. Domnívají se, že je to něco nepatřičného, a snaží se své slabosti před Bohem zatajit. Jiní se svou slabostí hájí a omlouvají někdy až tak, že tu slabost začnou považovat za nějakou přednost. Ale Písmo svaté to nevidí tak ani tak. Se slabostí člověka počítá. A nepředpokládá, že by člověk vlastními silami dokázal každou svou slabost a nedostatečnost odstranit či překonat. Písmo svaté jasně počítá s mocí Boží. Bůh je ten, kdo je s námi i v našich slabostech. Bůh je ten, kdo přemáhá všechno zlo.
A ještě k té druhé části, kde apoštol Pavel mluví o tom, že Duch svatý se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit. Možná je to trochu problém překladu, protože spíš než to, že Duch svatý vzdychá, bychom mohli říci, že dýchá, že dýchá společně s námi.
A tak naše modlitba nemusí být jenom spoustou slov, která se snažíme ze sebe dostat v situaci, kdy jsme plni svých starostí, přání nebo zájmů a přitom jsme Bohu uzavřeni. I když bychom tvrdili, že se k němu modlíme. Naše modlitba by měla být Bohu otevřená. Měl by být současně dílem Božím a dílem naším.
A k té naději, že to tak skutečně může být, a to i v naší slabosti, nás může vést právě dnešní úryvek. A potom také praxe naší modlitby, kdy dokážeme s Boží pomocí uvádět slova ve skutečnost. Tak kéž se nám to po vzoru svatého Pavla daří.