Když jsem měl před časem promluvu na dnešní evangelium, používal jsem slovo víra – v tom smyslu, že Ježíš koná své zázraky ve spolupráci s naší vírou. Ovšem pořád se mi vybavovala víra jako doktrína – pravidla, v co máme věřit. Jistě, pravidla jsou také důležitá, ale myslím, že nad nimi je právě víra ve smyslu důvěry, důvěry, která pomáhá rozvíjet náš vztah k Ježíši. A tak jsem slovo víra nahradil slovem důvěra.
Ježíš tedy říká v dnešním evangeliu: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své vlastní rodině.“ A když přišel do svého domova, nemohl tam udělat žádný zázrak. Je to zvláštní, že nemohl udělat žádný zázrak. Vždyť Bůh je přece všemohoucí. Ale tady vidíme to, že Ježíš chce konat zázraky ve spolupráci s člověkem. Lépe řečeno, ve spolupráci s člověkem, který mu důvěřuje. Ten rozhodující čin udělá Ježíš, ale aspoň malý krůček na této cestě musí udělat naše důvěra v něho. Tam, kde není důvěra, neděje se nic. A tak, i v prostředí, kde bychom čekali, že Ježíš nebude zázraky šetřit, je všechno jinak.
A můžeme to vztáhnout i do dnešní doby. Někdo si může připadat, že je Ježíši blízko, že patří k jeho příbuzným. Ale přesto tento vztah může být jenom povrchní, skutečná důvěra může chybět. A je také možné, že Ježíš může najít připravenější půdu pro své zázraky mimo církev. Zvláště tehdy, když u nás najde jakýsi domněle zbožný stereotyp, ze kterého vyprchal skutečný vztah. My jsme v církvi, a ta by měla mít všechny předpoklady k tomu, aby byla prostředím, kde se budou i dnes zázraky dít. A tak se snažme o to, abychom byli otevřeni spolupráci s Boží milostí, abychom svůj vztah k Ježíši a důvěru v něj neustále obnovovali.