„Kdo miluje své nejbližší více než mne, není mě hoden. Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mě hoden“, říká Ježíš v úvodu dnešního evangelia. Kdybychom se zastavili u této části, mohlo by to na nás působit až depresivně. Trojnásobné „není mě hoden“ vypadá jako hranice, která pevně a neúprosně vymezuje množinu těch, kteří nejsou hodni Ježíše a jeho lásky, protože milují víc někoho jiného, resp. něco jiného, než jeho.
Pokud bychom však přečetli celé Matoušovo evangelium, žádné opačné vymezení, žádnou definici těch, kteří by byli hodni Ježíše a zasluhovali si jeho lásku a milosrdenství, nikde nenajdeme. A stejně je tomu i v dalších třech evangeliích. A kdybychom poctivě zhodnotili své životní postoje, zda opravdu milujeme Ježíše více než ostatní a zda opravdu důsledně a každý den bereme svůj kříž na cestě za ním, tak asi sotva bychom mohli spokojeně prohlásit, že jsme ho opravdu hodni.
A tak by se mohlo zdát, že množina těch, kteří nejsou Ježíše hodni, musí nutně praskat ve švech, zatímco množina těch, kteří ho jsou hodni, naprosto jistě zeje prázdnotou.
Ježíš však nezůstává u toho, že by pouze poukázal na skutečnost, že ho nikdo z lidí není hoden. To by byla naprosto bezvýchodná situace. Naopak, Ježíš předkládá její řešení. To je obsaženo v jeho následujících slovech: Kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo přijímá, dostane... kdo dává a ujímá se druhých, nepřijde o svou odměnu. Řešení tedy nespočívá v tom, že začneme horečně „sbírat body“, které by prokázaly, že jsme Ježíše hodni. Že si začneme namlouvat, jak jsme ohromně zbožní, protože pak bychom mohli lehce přehlédnout naše blízké.
Jde o to, abychom nelpěli na svých stereotypech pozemského života, a tak byli otevření Božímu království. Abychom se vzdali zaměření na svůj výkon a na očekávanou odměnu. Abychom byli ochotni dát se k dispozici Bohu a blízkým. Teprve potom máme naději, že slíbené odměny v nebi nakonec dojdeme.