To, co spojuje dnešní čtení z knihy Job s úryvkem evangelia, je celkem jasné. Bůh má moc nad přírodními živly, konkrétně nad mořem. Bůh podřizuje mořské masy své vládě. Toto spoutání moře může být také symbolem pro to, jak Bůh spoutává a omezuje zlo, které doráží na člověka. Bůh stvořil svět, kterému dal řád, a jeho prozřetelnost nedopustí, aby vrchol jeho stvoření, kterým je člověk, byl vydán napospas zlu.
Sv. Augustin, který ve svých Poznámkách ke knize Job přirovnává moře ke světu, který pronásleduje křesťany, píše:„Stanovil jsem mu hranice, tím, že jsem mu položil závory a brány. Hranice, kterými brzdím jeho hněv, ne aby vůbec nemohl způsobovat soužení dobrým, ale aby toto probíhalo v určitých mezích; závory proto, aby nespravedliví bezmezně nešířili svůj vliv; brány proto, aby spravedliví z toho všeho mohli vyjít. Jak dále píše: „řekl jsem mu: Přijdeš až sem, ale nepůjdeš dál.“
Kdybychom však neslyšeli dnešní evangelium, nemuseli bychom to úplně pochopit. Učedníci jsou s Ježíšem na lodi. Vlny se přelévají přes palubu a lodi hrozí, že se potopí. A při té velké bouři Ježíš spí. Přírodní živly ho totiž nemůžou vyrušit z jeho klidu. Poté Ježíš poručí bouři, aby se uklidnila. A teď nastává dokonalý zvrat. Naprosté ticho a klidné moře. Pro učedníky to bylo tak nečekané, že jejich strach, který měli z bouře, se změnil v další strach. Strach z té neočekávané změny, kterou si nedokázali rozumově vysvětlit.
A Ježíš se jich ptá: Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru? Ty otázky můžou být docela provokativní. Ježíš však naráží na to, že jejich strach zcela zastínil důvěru v to, že Ježíš byl s nimi na lodi. Že mu nedůvěřovali a nespolehli se na jeho moc. Nepochopili, že v lodi, kde je Ježíš, není žádný důvod k bázni a strachu.
Ale zase to těm učedníkům nemůžeme mít za zlé, protože oni to, kým Ježíš byl, pochopili až po seslání Ducha svatého. Pochopili, že člověk nemůže svými očekáváními Božímu synu určovat žádné hranice. Znamená to, že člověk bude Ježíšovi důvěřovat a spolehne se na jeho neomezenou moc. Měřítkem a hranicí Ježíšova jednání je pouze on sám.
A jak je to s námi? Někdy jsme na tom podobně jako ti učedníci. Máme své vlastní představy, jak by se co mělo vyvíjet, jak si to sami naplánujeme. A přáli bychom si, aby Ježíš všechno zařídil tak, jak nám to bude vyhovovat. Vydáváme se na každodenní plavbu v rozbouřeném moři každodenních problémů - a Ježíše necháme na břehu. Nebojme se ho vzít s sebou. Když s ním budeme na jedné lodi, neznamená to, že se vyhneme všem nebezpečím, ohrožením či bouřím. Znamená to, že když mu budeme důvěřovat, on nám poskytne všechny prostředky, které k záchraně potřebujeme.