V dnešním úryvku evangelia Ježíš znovu povzbuzuje své učedníky, které posílá hlásat evangelium. Říká jim: „Nebojte se!“ Z dnešního úryvku by nám mohlo vyplynout, že apoštolové mají hlásat evangelium vždy a za všech okolností zcela otevřeně – jak jsme slyšeli – hlasitě, doslova „ze střech“. V předchozím textu však Ježíš vybízí přece jen k určité obezřetnosti, když říká: „buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“. A „mějte se na pozoru před lidmi“. Může nám připadat, že uvedené skutečnosti jsou v rozporu. Ale pokud čteme dále, zjistíme, že to tak není. Ježíš říká: „Když se dostanete do potíží, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť pak už nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce.“
Takže charakteristickým znakem způsobu hlásání evangelia je kromě horlivosti a nezištnosti také moudrost. Moudrost, kterou dává Duch svatý. A ještě něco. Ježíš říká apoštolům, že se při hlásání evangelia setkají také s nepřijetím. Povzbuzuje je, ať se nenechají odradit, ale ať pokračují dále. Takže dalším nezbytným prvkem hlásání evangelia je vytrvalost.
Ježíš tedy vyzývá apoštoly a s nimi také nás, abychom evangelium hlásali horlivě, nezištně a vytrvale, s moudrostí, kterou dává Duch svatý.
Největším povzbuzením pro apoštoly a pro všechny kdo hlásají evangelium i pro ty, kdo evangelium přijímají je pak to, co říká Ježíš na závěr kapitoly o hlásání evangelia: „Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo podá třeba jen číši vody, jednomu z těch nepatrných, protože je to můj učedník, nepřijde o svou o odměnu.“
A tou nejvyšší a nejcennější odměnou je Bůh sám.