Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech (v jiném překladu je uvedeno Boží duch) vanul nad vodami.
Tak začíná Bible – zprávou o stvoření. Boží působení od počátku provází Boží duch a voda. Voda dává zemi plodnost, čistí a osvěžuje. Do vody Bůh vkládá život a požehnání.
V přívalech starozákonní potopy Bůh ničí hřích a voda se stává znamením nové spravedlnosti a nového života. Přes vodu vedl Bůh svůj lid vysvobozený z otroctví. Voda na poušti uhasila jejich žízeň. O vodě prorok předpověděl, že bude znamením nové smlouvy. A Ježíš Kristus vodu posvětil, když sestoupil do Jordánu a byl pokřtěn. Voda nám připomíná křest.
V rozhovoru se samařskou ženou u Jakubovy studny mluví Ježíš nejprve o obyčejné vodě. Říká: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit“. Ale potom pokračuje: „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného“.
V závěru modlitby požehnání vody právě o to prosíme. Prosíme, ať do křestního pramene vstoupí síla Ducha Svatého. Prosíme, ať tato voda smyje všechno staré a špatné, aby člověk, stvořený k Božímu obrazu povstal z vody a z Ducha Svatého k účasti na Božím životě.
Kéž nám tedy křestní voda připomíná Ježíše Krista, který je naším pramenem vody, tryskající do života věčného. Kéž je pro nás tento pramen zdrojem vděčnosti Ježíši Kristu za to, co z lásky k nám podstoupil. Kéž je pro nás tento pramen zdrojem ryzí radosti. A kéž Duch svatý v nás tuto radost vždy chrání.