V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak izraelské kmeny přicházejí k Davidovi a uznávají ho za krále. Když se podíváme do historie, víme, že David byl v pořadí druhým izraelským králem. Tím prvním byl Saul. Ovšem této době, nazvané „královská“ předcházela v Izraeli doba, známá jako doba „soudců“. V čele izraelitů stál tehdy soudce, který jejich různé spory a podobné záležitosti svěřoval Bohu a v jeho duchu je rozhodoval. Posledním soudcem byl Samuel.
U všech okolních národů však vládli králové, světští panovníci. Izraelité tedy přišli za Samuelem s požadavkem, aby tomu tak bylo i u nich. Samuelovi se to nelíbilo. Předložil tento problém Bohu v modlitbě. Bůh mu odpověděl, ať izraelitům vyhoví, ale zároveň ať je důrazně upozorní na těžkosti, které jim bude panování světského vládce působit. Zejména na to, že světský panovník nebude vždy rozhodovat v jejich prospěch a pro jejich dobro. Přesto trvali na tom, že krále chtějí a Bůh jim vyhověl.
A tak je tomu víceméně až dodnes. Všude ve světě vládnou světští panovníci, kteří ne vždy rozhodují ve prospěch a pro dobro lidí. Skutečnou moc nad tímto světem má však Bůh, protože on stvořil svět a pečuje o něj. Stvořil také člověka a rozhoduje vždy pro jeho dobro.
Jak tedy přijmout to, že v čele států jsou světští panovníci, když víme, že naším jediným pánem a králem je Bůh, a ten, kterého on poslal – Ježíš Kristus? Na to jedinečně odpovídá Ježíš v jednom ze svých četných sporů s farizeji. Když se ho ptali, zda je třeba platit daň císaři, odpověděl známou větou: „Co je císařovo, dávejte císaři. Co je Boží, dávejte Bohu.“