V prvním čtení vyzývá Bůh Mojžíše, Árona a jeho syny, aby izraelitům žehnali. Aby jim připomínali, že jim jejich Bůh dává svůj pokoj a dobro. Že je chce zahrnout plností všech darů, jichž je původcem.
Tento úryvek mě nasměroval do Lukášova evangelia, které je, mohli bychom říci, školou modlitby. Po Ježíšových blahoslavenstvích, která najdeme v šesté kapitole, následuje také známé „zlaté pravidlo“. Ježíš říká: „Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim.“ Najdeme zde také spoustu Ježíšových výzev, jak a za koho se máme modlit. Mimo jiné také Ježíš říká: „Modlete se za ty, kdo vám ubližují“. Napadlo mě, zda opravdu dokážeme těm, za které se modlíme, přát dobro. Zda dokážeme přát dobro našim protivníků, těm, kdo se proti nám vymezují a třeba nám i škodí. Přijměme tuto Ježíšovu výzvu a modleme se i za ty, kdo jsou proti nám.
A ještě jedna myšlenka, která souvisí s modlitbou. My se zde už nějaký čas modlíme za naši obec. Možná nám připadá, že se nic neděje, že naše modlitba žádné plody nepřináší. Přesto věřím, že tato modlitba má smysl. Když se zaseje semínko, vždycky je třeba mu dát nějaký čas, než vzklíčí. Tak kéž jsme trpěliví a v modlitbě vytrvalí. Věřím tomu, že naše modlitba plody přinese. A Bůh, dárce pokoje, bude s námi, i s těmi, za které se modlíme.