2. čtení 2 Kor 4, 7-15
Ve čtení z knihy Sirachovcovy jsme slyšeli chvalozpěv na slavné muže všech pokolení. Na všechny praotce, krále a proroky, kteří jsou v dalším textu uvedeni – například Abrahám, Mojžíš, David a mnozí další, o kterých můžeme číst, že byli spravedliví. Jinak řečeno, poslouchali Boha a žili a jednali podle jeho vůle. Mohli jsme o těchto skvělých mužích číst, že jejich sláva nevyhasne a jejich památka potrvá navěky.
V části, která v dnešním úryvku chybí, však můžeme číst také jakési srovnání těchto slavných mužů s jinými, o kterých se píše, že po nich žádná památka nezůstane, kteří jakoby nikdy nežili, jako by se nikdy nenarodili. Může nám to připadat jako velký rozdíl mezi těmi slavnými muži a těmi zdánlivě bezvýznamnými.
Myslím však, že Ježíš Kristus, který přišel na zem, tento rozdíl snížil, ba dokonce odstranil. V jeho očích není nikdo bezvýznamný. V jeho očích má každý svou cenu a svou důstojnost. Tuto cenu mu však dává Bůh, který nás prostřednictvím Ježíše Krista přijal za vlastní.
Jak můžeme číst ve větě, která předchází úryvku dnešního druhého čtení: Bůh osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy na tváři Kristově. Následuje věta, kterou jsme slyšeli: Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
A dále můžeme číst, co to znamená pro náš život, který jistě není snadný, ale pokud přijmeme tento velký Boží dar, můžeme najít jeho smysl: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“
A jak píše apoštol Pavel v listě Římanům: „V tom všem skvěle vítězíme, skrze toho, který si nás zamiloval.“