„Kdo slouží Hospodinu se zalíbením, bude od něho přijat a jeho modlitba se dotkne samých oblaků.“ Tato věta předchází dnešnímu úryvku z knihy Sirachovcovy, který pokračuje tak, jak jsme slyšeli: „Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde.“ Tím chudým, jak to známe i z jiných textů, není jistě myšlen někdo nemajetný, ale spíše ten, kdo je chudý v duchu, pokorný. Kdo přistupuje k Bohu s pokorou, s uznáním vlastní nedostatečnosti, bez vypočítavosti, bez jakýchkoliv postranních úmyslů, toho Bůh jistě přijme.
V evangeliu to Ježíš potvrzuje v podobenství o farizeovi a celníkovi. Myslím, že nejde ani tak o to, abychom se pohoršovali nad farizejem a jeho falešným postojem, ale spíše o to, abychom si osvojili postoj celníka. Abychom s pokorou uznali vlastní nedostatečnost a hříšnost, abychom si uvědomili, že bez Boží pomoci se vlastními silami nedokážeme pohnout směrem k dobrému. A když Ježíš na závěr říká, že kdo se ponižuje, bude povýšen, neznamená to, že by nás uvědomění si vlastní nedostatečnosti a hříšnosti mělo nějak ochromovat.
Naopak, kéž nás to vede k tomu, abychom sloužili Bohu se zalíbením a radostí, abychom k němu přistupovali s pokorou, bez vypočítavosti a postranních úmyslů. Když se mu takto odevzdáme, se vším, co jsme a co máme, získáme nesmírně mnoho.