V tom evangeliu o uzdravení deseti malomocných vlastně všichni z nich začali dobře. Uvěřili Ježíšovi a přijali jeho uzdravení. Ale jenom jeden z nich se dostal dál. Oni byli všichni jistě zbožní, když volali: „Pane, smiluj se nad námi“. Tato víra jim přinesla uzdravení. K hlubší víře však došel až ten poslední z nich. Těch devět vidělo v Ježíšovi toho, kdo koná zázraky, u toho desátého jeho víra vyústila v osobní vztah k Ježíšovi.
A to jsou vlastně dva různé přístupy k Bohu: jeden neosobní, druhý osobní. Těch devět přijalo uzdravení téměř jako „samozřejmost“, jen desátý si dokázal uvědomit, že to samozřejmé není. A dokázal za to Bohu poděkovat. Milost, kterou Ježíš nabízel tak dokázal přijmout plně, zatímco ti ostatní jenom zčásti.
A tyto dva postoje můžou být vlastní i nám. Navenek se můžeme projevovat jako zbožní, hodně času věnovat modlitbě. Ale pokud si neuvědomíme, že modlitba je rozhovor s Bohem, rozhovor, kdy s ním člověk navazuje osobní vztah, připravujeme se právě o tu plnost.
A tak prosme o to, ať pro nás Ježíš není jenom tím, u koho si „objednáváme“ vyřešení naších problémů a starostí, ale ať naše modlitby upevňují náš vztah k němu. Ať je pro nás modlitba prostředkem k dosažení cíle, kterým je vztah k Bohu a vděčnost za všechny dary, které nám dává.